Podnikatelka Lucie Libovická: Na obavy nezbyl čas

Jak se z ojedinělé akce může stát úspěšný podnikatelský projekt? Sejít se musí hodně faktorů, ale hlavní je elán a chuť do nového začátku. Lucie Libovická, spolumajitelka networkingové společnosti Empiria 21, se usmívá: „Posledních pět let to byla taková jízda, že jsem se ani nestihla bát neúspěchu“.

dsc_6472-copy

Lucie Libovická

Když půvabnou Lucii právě před pěti lety oslovila jedna z jejích klientek, Švýcarka Barbara Johnová, jestli by jako šikovná marketingová a mediální manažerka nevymyslela akci, na které by Barbara mohla mimo jiné prodat švýcarské sýry, mělo jít původně o nepravidelná setkání. „Sešly jsme se výhradně ženy podnikatelky u mě doma v obýváku a během společného času jsme si vyměnily tolik zajímavých zkušeností a postřehů, že se z tohoto vzájemného sdílení vyloupla naše společnost. Barbara a já jsme dnes kolegyně a patří k nám ještě spolumajitel Petr Slavík. Společnost se rozrůstá, už máme několik franšízových klubů po celé republice a stále se posunujeme kupředu.“

Dvě ženy a jeden muž. Jak jste si rozdělili kompetence?

Já a Petr jsme a vždycky jsme byli výkonná složka. Barbara není zdaleka tolik „vidět“ na akcích, ale všichni jsme naladěni na stejnou notu, neustále v kontaktu a spolupracujeme. Bez toho by to ani nešlo. Vybudovat úspěšnou networkingovou společnost, to chce spoustu trpělivosti, pečlivosti, energie a ochoty hovořit s lidmi. Nic pro introverta.

Litovala jste někdy, že jste se do podnikání pustila?

Vůbec nikdy, i když samozřejmě není každý den zalitý sluncem a nepřejte si vidět, jak unavená bývám třeba po akci, kterou pořádáme pravidelně pro malé a střední podnikatele na zámku Štiřín a kde se sejde přes stovku hostů. Networking je o velkém výdeji energie, jako každá práce s lidmi, a tak se samozřejmě stane, že vám zejména po velké akci chybí.

Odkud vaše odvaha začít podnikat po pětačtyřicítce pramení?

Myslím, že jsem ji nejspíš zdědila po babičce, která mě vychovávala a byla asi nejdůležitějším člověkem v mém životě. Babička byla velice komunikativní a dokázala snad s každým navázat vztah, bez ohledu na to, jestli ho potkala v obchodě, na ulici, nebo během svého průvodcování v rodném domku Josefa Jungmanna v Hudlicích. Tam vytvářela takovou komunitu lidí, kteří se rádi vzdělávali, zajímala je doba obrození a český jazyk. Babička byla velmi oblíbená, hrála divadlo, vedla divadelní kroužek a měla tolik aktivit, že bychom si o ní mohly povídat dlouho. Něco jsem asi zdědila a něco mi přešlo do krve tím, jak jsem ji pozorovala.

O networtking, tedy vzájemné sdílení kontaktů a zkušeností, jste opřela prakticky celý svůj současný profesní život. Čemu jste na tom nejvíc uvěřila?

Strhla mě ta energie lidí, kteří byli nadšeni, že jsou náhle propojeni s dalšími lidmi, s nimiž jsou, tak říkajíc, na jedné lodi. Všichni vědí, co podnikání obnáší, rozumějí si, dokážou si navzájem pomoct a inspirovat se. Hodně často nám říkají, že díky networkingu získali nový impuls a chuť posunout svůj byznys. Dostáváme tak úžasnou zpětnou vazbu, že to na mě fungovalo a funguje jako palivo do motoru.

Jak jste podnikatelský projekt financovali?

Networking má velkou výhodu v tom, že z pohledu vstupních investic není zase až tak náročný. Nenakupujete žádný materiál, nic hmotného nevyrábíte, nepotřebujete tedy skladové ani výrobní prostory. Není nutná dokonce ani kancelář, jestliže jste typ člověka, který zvládne práci z domova. Schůzky a akce se pak beztak konají mimo domov. Potřebujete tedy financovat „pouze“ provozní položky jako telefony, web, reklamu, případné spolupracovníky a podobně. A pak samozřejmě správně počítat, abyste na akci s rautem například v luxusní restauraci neprodělali, jak se lidově říká, kalhoty.

Loni jste oslavila padesátiny. Jak tuhle, pro mnohé ženy přelomovou, číslovku vnímáte?

Souhlasím s názorem, že věk je jenom číslo. Ale hlavně považuju padesátku za úžasné období v životě ženy, kdy už jsou děti velké a otevírají se cesty k novým příležitostem. Dnes se ženy padesátnice určitě cítí jinak než generace před nimi. Vídám je na našich Profibabincích, všechny ty úžasné dámy, které se pustily do vlastního podnikání, kolikrát po dlouhých letech v zaměstnání, které je nenaplňovalo. Jeden příběh je úžasnější než druhý. To mě na tom nikdy neomrzí.

Vy jste těsně před padesátkou dokázala rozjet vlastní podnikání. Nebála jste se ani trochu?

Nebála. Díky svému osobnímu nastavení jsem do toho skočila rovnou po hlavě a řešit, jestli se bojím, nebo nebojím, kolik mi je let a jestli vůbec můžu ještě svůj život od základů změnit, jsem vůbec nestíhala. A už na to snad ani nedojde (úsměv). To, že se projekt rozjel, byla hodně i zásluha lidí, kterým se to líbilo. Jedna z našich prvních klientek byla tak nadšená, že chtěla něco podobného hned rozjet v jižních Čechách, a tak se původní koncept změnil na franšízový a vlak se rozjel. Někdy je člověk rád, že z toho pomyslného vlaku dokáže alespoň občas vystoupit a odpočinout si. To se teď aktuálně učím. Učím se myslet víc na sebe, umět delegovat povinnosti a odpočívat, protože když chci energii rozdávat, musím ji také sama někde načerpat. Rezervoár sil není bezedný. Musím říct, že mi to poslední dobou s tím odpočinkem nešlo tak dobře, jak bych si představovala. Tělo mi dalo docela rázně najevo, že musím zvolnit, naučit se delegovat na kolegy, nechtít nutně být u všeho. To je pro mě největší úkol a výzva.

Čelila jste někdy v podnikání potížím jen z toho titulu, že jste žena?

Marně vzpomínám. Myslím, že ne. Pracuji v oboru, kde je ženskost spíše výhodou a já ji sice samozřejmě nezneužívám, ale někdy mi pomůže. Víte… Ono to vypadá navenek velmi jednoduše – podnikatelé se sejdou na pravidelnou snídani svého klubu nebo se dostaví v počtu několika desítek na velkou profinetworkingovou akci a vy je musíte uřídit, aby večer opravdu proběhl tak, jak má. Přitom jsou to lidé, kteří jsou zvyklí rozhodovat sami o sobě jako OSVČ nebo šéfovat celé firmy od nejmenších po velké.

Během pěti let jste se setkala s tisíci podnikatelů z různých oborů. Dá se obecně říct, jaké mají teď, v roce 2019, nejčastěji starosti?

Určitě hodně řeší únavu z podnikání, hledají způsob, jak delegovat povinnosti na kolegy a získat pro sebe to, čemu se říká work-life balanc. Limituje je také situace na trhu práce, kdy dobré zaměstnance abyste pohledali, jejich nedostatek trápí podnikatele napříč všemi obory. A pak bych asi zmínila docela časté starosti s tím, kdo jejich firmu převezme, zda budou děti pokračovat. Vídám v tomto směru šťastné i méně šťastné osudy.

Jak vnímáte konkurenci?

Možná se budete divit, ale jako spojence, který nám pomůže o síle networkingu dát vědět více lidem. Pořád se u nás ještě nepodařilo dostat ho pořádně pod kůži, spousta lidí stále neví, co obnáší. Každý ať si najde svůj klub, svůj koncept, který mu vyhovuje.

Dokážete si představit, že rozjedete ještě další podnikání?

Ano. A taky se to průběžně děje, příležitosti, které kolem mě běží, si nechci nechat ujít.

Co vám odpověděla rodina, když jste přišla s nápadem podnikat?

Moje rodina už je asi dost zvyklá na to, že když se do něčeho vrhnu, tak se vší vervou. Mám hodně podporujícího partnera, který mě podržel snad úplně ve všem, pro co jsem se doposud rozhodla. Dcera a syn už jsou dospělí a právě u příležitosti mých padesátin jsem od nich dostala krásnou zpětnou vazbu. Dali mi najevo, že mě nejen mají rádi, ale jsem pro ně i vzorem a kamarádkou. A taky že jim záleží na tom, abych si uměla odpočinout. Podpora blízkých je pro mě moc důležitá, vůbec si nedokážu představit, že bych do něčeho šla bez ní, ať už se to týká práce, nebo koníčků. Myslím, že pokud tak vzájemné vztahy nejsou nastaveny, stojí za zamyšlení, jestli jsou to ty správné vztahy. Mimochodem, před chvílí jsem mluvila o pokračování podnikání v rodině a můj syn nově povede v naší networkingové firmě oblast pro mladé podnikatele do 35 let. Takže já jsem ten šťastný příběh (úsměv).

A co by vám řekla babička, o které jste se zmínila na začátku rozhovoru, dnes?

Doufám, že by na mě byla pyšná. Byla pro mě mentorkou, přítelkyní, rodičem a průvodkyní životem. Ale zároveň by určitě přidala díky svému nadhledu i poznámku: „Holka, brzdi a užívej si taky vedle práce života.“ Jako bych ji slyšela. Tak se o to snažím.

5× Jak se vyrovnat s velkým pracovním nasazením podle Lucie:

  • dopřát si pravidelné malé radosti
  • vnímat krásu přítomného okamžiku a uvědomovat si ji
  • dělat si v práci pauzy
  • neválcovat okolí svou energií
  • chválit sebe i ostatní

P. S. A pustit se do toho všeho včas!