Margareta Křížová: „Když nic neuděláte, nic se nestane.“

Shrnout všechno, co může tato šarmantní dáma udělat pro váš byznys, do několika slov na začátek je nadlidský úkol. Margareta Křížová o sobě na svých mimořádně čtivých webových stránkách píše mnohé, mimo jiné je jednou ze zakladatelek právně a obchodně poradenské firmy CEAG. Podporuje začínající podnikatele v roli mentorky, pořádá workshopy a semináře zaměřené na rozvoj podnikání, působí jako poradkyně v různých podnikatelských soutěžích a napsala knihu o podnikání Z deníku investorky – Jak podnikat a nezbláznit se.

Margareta Křížová

Požádali jsme Margaretu Křížovou o rozhovor a ten by býval klidně mohl trvat několik hodin. Stále by měla co říct.

Jak by měl uvažovat člověk, který se rozhodl na víkend zavřít na chatu, aby si promyslel, jestli podnikat, nebo ne?

Měl by hlavně přemýšlet, jestli na to má psychicky. Jestli to ustojí. A měl by se kriticky podívat na trh, jestli je na něm pro uplatnění jeho nápadu prostor.

Hm… on to vlastně zase až tak dobrý nápad není, že? Zavírat se na chatu a nemít s sebou ani počítač. Ten je potřeba minimálně na průzkum trhu.

To je otázka. Samozřejmě se člověk musí pořádně rozhlédnout, co se kde děje, a na to se podívá na internetu. Ale také jsem už viděla řadu lidí, kteří sedí u počítače, dělají průzkum trhu a vůbec nevědí, jak to vypadá venku. Ono je strašně jednoduché dělat si průzkum od počítače. Ale mnohem těžší je jít se někoho zeptat na ulici, oslovit cizí lidi, zkusit někam zavolat nebo napsat. Protože snad každý z nás má přirozený strach z odmítnutí nebo z toho, že se s námi nikdo nebude bavit. Kdo tenhle strach nemá vůbec, je ve velké výhodě. Jenže… Není to pak už vlastně trochu psychopat? Myslím, že do určité míry máme tyto obavy všichni, ale je potřeba je překonat, protože to k podnikání patří.

Kteří lidé mi dají dobrou zpětnou vazbu, pokud se rozhodnu podnikat? Koho se ptát na názor?

To je složité. Mladí by se asi moc neměli ptát maminky nebo babičky, protože ty jsou obvykle málo kritické a fungují jako nadšené podporovatelky, které ale nedokážou posoudit rizika. A starší lidé by se zase neměli ptát nejbližšího okolí, pokud si nejsou jisti, že je to okolí objektivní. Protože zase naopak třeba uslyší: Podnikat? Ty? Vždyť už na to nemáš věk! Ani jedno není správně.

Takže?

Takže buďto má člověk kamarády, o kterých ví, že jsou opravdu brutálně upřímní. A ta brutalita je v tomto případě velmi užitečná. Nebo se zkrátka jde zeptat cizích lidí. Což já úplně upřímně považuji za nejlepší. Není tam totiž žádná osobní vazba. Lidi, se kterými se budete bavit, neřeší, jestli vás urazí, nebo potěší. Prostě je tam vysoký předpoklad, že vám řeknou pravdu, a tu potřebujete.

Teď mluvíme o konzultaci u nějaké poradenské společnosti?

Ne. Když budu vařit marmelády, půjdu na trh, vezmu tam misku, dám lidem ochutnat a hned se dozvím, jak na tom s marmeládami jsem. Když budu poskytovat nějakou službu, například v souvislosti se zaměstnanci, tak se budu pokoušet vlámat do dveří nějakých personalistů, kterým řeknu – mám něco, co jiní nemají – a ti personalisté možná odpovědí: „Ale tohle nabízí šestapadesát jiných firem.“ I to je zpětná vazba. Takže počítač fajn, internet je bezva, ale jít mezi lidi je pořád nejvíc.

Co z toho všeho, o čem si povídáme, by se mělo ocitnout napsané na papíře, jak se lidové říká „černé na bílém“?

Byznys plán považuji za obrovský mýtus, jehož podoba je opředená různými pověrami. Že má mít padesát, sto stránek… Osobně považuji byznys plán za něco, co se vejde na papír A4, kde je napsáno: co budete prodávat, komu to budete prodávat, proč si to někdo koupí, proč to vlastně děláte, za kolik to prodáte, jak to dostanete na trh a případně s kým do toho půjdete. To je dostatečný byznys plán. Můžete si to sepsat v odrážkách, já bych to namalovala (přestože kreslit neumím) do myšlenkové mapy, protože mi myšlenkové mapy vyhovují. A pak už záleží, jestli máte dostatečně velký papír, nebo k němu budete přilepovat další, protože byznys plán by měl být živý. Jak budou přicházet první zkušenosti z praxe a další nápady i podněty, je dobré s ním pracovat dál.

V jakých jsme právě časech s ohledem na podnikání? Jsou dobré, nebo špatné?

Řekla bych, že úplně stejné jako kdykoliv jindy, pokud nepočítáme časy před rokem osmdesát devět, kdy to bylo trestné. Jasně že po roce devadesát to bylo úžasné, protože tady nic nebylo, každý všechno chtěl, a ať jste se podívala, kam jste se podívala, peníze ležely skoro na zemi, když jste byla ochotná se pro ně ohnout a něco pro to udělat. Ale nevěřím tomu, že to dneska nejde. Když člověk chce, tak pokud nebude podnikat v něčem, čeho je opravdu hodně, tak to jde. Asi bych si už dneska neotevřela lékárnu, alespoň ne v okolí mojí kanceláře, kde jich je asi pět. Vnímám to přes projekt T-Mobile Rozjezdy na konkrétních případech. Ve čtrnácti krajích potkáte řadu lidí, kteří mají nápady. A některé nápady jsou opravdu dobré, a přestože už něco podobného na trhu je, oni vymyslí, jak to dělat lépe, jinak…

To musí být fajn, potkávat lidi plné energie a nápadů. Určitě to ovlivňuje například váš pohled na dnešní mladé lidi…

Takovou aktivní mládež mám doma. Nicméně na T-Mobile Rozjezdech se objevují i starší lidé, což je úžasné, a já si vždycky říkám: „Skvělé, jděte do toho a držím palce, ať se to povede.“ Ale převažují mladí, tak to zkrátka je. Okamžitě poznáte, kdo strávil nějaký čas v zahraničí a vrátil se. To je obrovská deviza. Na druhou stranu jde jen o jeden z mnoha aspektů, na kterém se úspěch samotný nemusí dostavit. Znám lidi, kteří jsou úspěšní v podnikání, jsou jako štiky a přitom pocházejí z malého města. A znám mladé lidi, kterým rodiče zaplatili drahé zahraniční školy, vrátili se a čekají, co se stane. No nic… Nestane se nic, dokud pro to člověk sám něco neudělá, dokud neuvedete věci do pohybu konkrétními kroky. Mít nápad samo o sobě nestačí, já jich mám stovky, vy jich máte stovky, lidi kolem jich mají stovky. Ale všimněte si, kolikrát řeknou: měl bych, chtěl bych, budu, mám plány, půjdu, možná. Ne. Ten podmiňovací způsob je špatně. Ten jeden konkrétní nápad na podnikání musíte vzít a udělat konkrétní kroky, aby se něco stalo. Říct si: udělám těchto pět věcí. A po čase se může stát, že bude rekapitulace znít: tři se nepovedly, dvě povedly, ale odškrtnu to a jedu dál. Pokud nepodnikáte v něčem velkém a složitém, je to selský rozum kombinovaný s odvahou a funkčností. Věřím, že když člověk koná, něco se stane. Když nekonáte nic, nestane se taky nic. Lidí, kteří podnikají „per huba“ někdy i roky jsou spousty, potkávám je i na svých workshopech. Některé dokonce opakovaně.

Když vidíš dveře s nápisem příležitost…

… tak na ně nesměle neklepej, ale otevři a představ se. (úsměv)

A co peníze?

Peníze… Záleží samozřejmě na tom, co rozjíždíte. Dokud ale máte střechu nad hlavou, nezadlužíte nesmyslně sebe i celou rodinu a máte co jíst, nic tak vážného se neděje. Hlavně nepodléhejte dalšímu mýtu, že když máte nápad, najdete obratem investora. Tak to nefunguje. Příběhy o tom, že člověk letí letadlem, sedne si vedle někoho, komu vyloží svůj nápad, a ze spolucestujícího se vyklube investor, jsou pohádky, které zažije jeden člověk z milionu. Vrátila bych se raději k dobrému byznys plánu, rozumnému financování a odvaze dělat ty konkrétní kroky, jak jsme o tom mluvili před chvilkou. Investor je totiž něco jako paní Colombová, všichni o něm mluví, ale velmi pravděpodobně ho nikdy neuvidíte.

Jak často jste někomu řekla: „Vy raději nepodnikejte.“?

Takhle natvrdo snad nikdy nikomu. Syn mi říká „ministryně lidských práv“ a myslí to tak, že jsem ta hodná. Je pravda, že jsem v tomhle trochu psycholog v kombinaci s diplomatem. Když vidím nadšení, ale podnikatelský záměr se mi nejeví moc dobrý, snažím se lidi nezašlapávat do země, ale trochu je vyděsit reálným pohledem. Ptám se jich na věci, které často nedomyslí: Co když to nevyjde, protože je trh přesycený? Co budete naopak dělat, když si najednou objednají zákazníci tisíc kusů? Máte na to vůbec kapacity? Cílem je, aby se na svůj nápad podívali reálně a uvažovali nad věcmi, které jim třeba nepřišly na mysl. Na druhou stranu je otázka, jestli mám vůbec právo někomu říct: Vy nepodnikejte. Můžu se přece mýlit.

Jak vám se daří vypnout hlavu a odpočinout si od práce?

Jsem docela mistr ve vypnutí, jak já říkám v dobíjení baterek. Ne vždycky to jde, ale mám takové malé vychytávky, jak se dát do pohody. Nic speciálního, ale fungují. Zrovna dneska jsem šla dopoledne na schůzku a věděla jsem, že to bude docela drsné vyjednávání. Tak jsem si do sluchátek pustila muziku a úplně jsem vytěsnila strach z toho, jak to tam bude probíhat, jestli dokážu vyjednávat, jestli se nenaštvou, když jim řeknu, že jejich návrh je pro mě nepřijatelný. A znovu jsem se začala bát, až když jsem překročila práh.

To dělají vrcholoví sportovci, že používají hudbu jako bublinu a způsob, jak se odstřihnout od světa těsně před výkonem.

Vidíte, to jsem ani nevěděla. Ale jak říkám, ne vždycky to jde. Někdy jsem taky dole, nepovede se něco, na čem jsem dlouho pracovala, nezískám zakázku, kterou jsem chtěla… Ale tak to prostě je. Pak doporučuji vnímat „malé radosti“. Doporučuji nedívat se dolů, tam uvidíte jen chodník a svoje nohy. Lepší je dívat se nahoru, tam je většina krásných věcí, slunce, socha, které jste si třeba před tím nikdy nevšimli… Jsem v tom „přecvakávání“ hlavy na lepší věci docela dobrá.

Měla jste to tak vždycky, nebo jste se to musela naučit?

Neměla. Myslím, že to je věkem. Já se vlastně ve své kůži cítím nejlíp posledních pět let. Jasně, jak člověk stárne, musí se s některými věcmi smířit. Nemáte už tělo dvacítky, když jdete do schodů se dvěma taškami, tak se prostě zadýcháte. Ale ta svoboda, že je vám v podstatě jedno, co si ostatní myslí, že můžete zkoušet věci, na které jste neměla odvahu, nemusíte dělat dětem svačiny do školy, pádit domů a vařit večeři… Můžete žít, jak jste chtěla. Dělat věci, které jste vždycky chtěla. Paráda! A já navíc bývala docela nervák a perfekcionistka, což netvrdím, že už nejsem, ale naučila jsem se s tím pracovat.

Vybrala jste si dobře?

Pracovně myslíte? Vlastně jsem o tom tak nějak nepřemýšlela. Byla jsem hozena do vod podnikání ve čtyřiadvaceti.

Počkejte, vy jste skočila dobrovolně, a to je velký rozdíl.

Ale byla jsem mladá a asi se projevila moje vlastnost „jít a zkusit“. Štěstí je, když je člověk připravený využít příležitosti, když přijdou, a to jsem prostě udělala. Momentem, který rozhodl, bylo určitě setkání s americkou partnerkou, se kterou podnikáme dodnes. Měla obrovský dar dát člověku pocit, že jste dobrá, přestože jsem dělala chyby a učila se podnikat za pochodu, aniž bych měla tehdy sebemenší představu, co podnikání vlastně obnáší. Jsem v životě opravdu vděčná, že jsem potkala dva lidi. Ji a svého manžela.

Příležitosti se objevují celoživotně. Jak jste na tom dnes? Chopíte se jich, když poletí kolem?

Určitě, a to se děje. Takhle jsem rozjela svoje podnikání v cestovním ruchu, kdy manžel jezdil zpívat do Ameriky a lidi za námi chodili a říkali, že slyšeli, jak je to v Praze krásné, jestli jim poradíme, co a jak… A mě napadlo vozit lidi k nám „na klíč“. Ale řekla jsem si, že do Prahy vozí lidi každý, takže já budu vozit milovníky klasické hudby. Funguje to už čtrnáct let. Nemůžete se ale vrhnout na deset příležitostí najednou.

Kdo dal nejlepší radu do podnikání vám?

Zajímavá otázka. Možná moji prarodiče, kteří pro mě byli velmi důležití. Ta rada, nebo spíš taková věta, vychází z doby, ve které jsem se narodila. Doby, v níž se jakákoliv odlišnost nenosila. Říkali: „Musíš být vždycky o něco lepší než ostatní.“ A mně to uvízlo v hlavě. Když ostatní dělají na sto procent, já musím na sto dvacet.

Další zajímavé a užitečné informace od Margarety najdete na www.margaretakrizova.com.