Přestávky v práci: povinnosti zaměstnavatele v roce 2024
Zákoník práce věnuje pozornost různým situacím, kdy je potřeba vzhledem k provozním nutnostem zaměstnavatele upravit pracovní dobu zaměstnanců. Najdeme v něm tak úpravu práce přesčas, přičemž zákon speciálně upravuje práci přesčas ve zdravotnictví, jako i noční práci či pracovní pohotovost. Neméně důležitý je však odpočinek zaměstnance – málokdo dokáže pracovat naplno celých osm hodin, proto má zaměstnanec nárok na přestávky v práci, což je významné i pro zaměstnavatele. Odpočatí zaměstnanci pracují efektivněji, jsou více soustředění a v nebezpečných provozech tak klesá riziko pracovních úrazů.
Pracovní doba a doba odpočinku
Zákoník práce rozlišuje dvě skupiny situací, kdy má zaměstnanec nárok na pauzu, a to přestávky a odpočinek. Již z těchto názvů je jasné, že přestávky jsou kratšího trvání a uplatňují se během pracovního dne či směny (pracovní doby), zatímco odpočinek je poměrně trefně definován jako doba, která není pracovní dobou.
Přestávka v práci a bezpečnostní přestávka
Zaměstnavatel má povinnost poskytnout zaměstnanci přestávku v práci na jídlo a oddech, a to nejpozději po 6 hodinách nepřetržité práce, přičemž mladiství zaměstnanci mají na tuto přestávku nárok již po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Přestávku v práci na jídlo a oddech musí zaměstnavatel poskytnout minimálně v délce 30 minut, ale může být i rozdělena – v takovém případě musí alespoň jedna její část trvat nepřetržitě 15 minut. Byť je využívána nejčastěji na oběd (a tudíž obvykle dříve než po 6 hodinách), je výhradně na zaměstnanci, jak s touto přestávkou naloží. Přestávka na jídlo a oddech se neposkytuje na začátku a na konci pracovní doby a nezapočítává se do pracovní doby. U prací, které nemohou být přerušeny, se uplatní výjimka z tohoto pravidla, a přestávka na jídlo poskytnutá zaměstnanci bez přerušení provozu nebo práce se do pracovní doby započítává.
Bezpečnostní přestávka se poskytuje na základě zvláštních předpisů (například nařízení vlády, kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci) zaměstnancům, kteří pracují ve ztížených pracovních podmínkách. Vzhledem k tomu, že jde o ochranu zdraví zaměstnance, logicky se tyto přestávky započítávají do pracovní doby. Týká se například zaměstnanců, kteří vykonávají monotónní práci, manipulují s břemeny, pracují v nepřirozené poloze, nebo jsou zatěžováni teplem či chladem. Od práce si takový zaměstnanec může odpočinout 5 až 10 minut po každých 2 hodinách od započetí práce.
Doba odpočinku
Doba odpočinku je upravena v o něco větším rozsahu než přestávky v práci, a rozlišujeme zde nepřetržitý denní odpočinek, nepřetržitý odpočinek v týdnu a dny pracovního klidu.
Nepřetržitý denní odpočinek
Nepřetržitý denní odpočinek je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout v trvání alespoň 11 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích a mladistvému zaměstnanci v trvání alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, přičemž může být u zletilého zaměstnance odpočinek zkrácen až na 8 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích za podmínky, že následující odpočinek mu bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. Toto zkrácení není možné kdekoliv, ale pouze tam, kde to zákon připouští – jedná se například o nepřetržité provozy, práci v zemědělství, zařízeních sociálních služeb, zdravotnických zařízeních, kulturních zařízeních či ve veřejném stravování.
Nepřetržitý odpočinek v týdnu
Nepřetržitý odpočinek v týdnu náleží zaměstnanci v minimálním rozsahu 35 hodin týdně a u mladistvého zaměstnance nesmí být kratší než 48 hodin. V případech, kdy může zaměstnavatel zkrátit dobu nepřetržitého denního odpočinku, a u technologických procesů, které nemohou být přerušeny, může zaměstnavatel zkrátit i dobu nepřetržitého odpočinku v týdnu, a to až na 24 hodin. Musí však pamatovat na to, že zaměstnanci musí za období 2 týdnů poskytnout nepřetržitý odpočinek v týdnu v délce alespoň 70 hodin. Tato úprava doznává menších změn od 1. ledna 2024, kdy nově nesmí být doba, o kterou byl nepřetržitý odpočinek v týdnu zkrácen, poskytnuta samostatně, ale společně s následujícím nepřetržitým odpočinkem v týdnu. Změny se dotknou i zaměstnanců v zemědělství, kde může dobu nepřetržitého odpočinku v týdnu zaměstnavatel zkrátit jednostranně (dosud to bylo možné pouze po dohodě se zaměstnancem). Zaměstnanci v zemědělství náleží stejný nepřetržitý odpočinek v týdnu, jak tomu bylo dosud, tudíž za období 3 týdnů v délce alespoň 105 hodin, a za období 6 týdnů v délce alespoň 210 hodin při sezónních pracích.
Dny pracovního klidu
Poslední kategorií jsou dny pracovního klidu, které zákoník práce definuje jako dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu, a svátky; zaměstnavatel může v tyto dny nařídit práci jen výjimečně. Musí se jednat o nutné práce, které nemohou být provedeny v pracovních dnech – jde zejména o naléhavé opravné práce, nakládací a vykládací práce, inventurní a závěrkové práce, práce při živelních událostech a v jiných obdobných mimořádných případech, práce v dopravě, či krmení a ošetřování zvířat. Navíc je zaměstnavatel zákonem omezen tak, že je může nařídit nejvýše dvakrát v průběhu období 4 týdnů po sobě jdoucích.
Kdy odpočívá zaměstnanec, který má druhou práci?
Stručně řečeno, nikdy. Zákoník práce ukládá povinnost spočívající v poskytnutí přestávek a odpočinku zaměstnavatelům, nepřikazuje zaměstnancům skutečně odpočívat. Jestli se tak v době odpočinku plynoucí z jednoho zaměstnání rozhodne zaměstnanec pomáhat kamarádovi se stavbou chaty, zdolat Sněžku, nebo nastoupí na směnu u jiného zaměstnavatele, je výhradně jeho rozhodnutí. Musí však pamatovat na to, že pokud ve druhém zaměstnání vykonává výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti svého původního zaměstnavatele, potřebuje k tomu jeho písemný souhlas.
Autor: Radovan Lukáč, AZ Legal, s.r.o.
