Kateřina Šrámková: Zamilovaná do zámku

Na princeznu si nikdy nehrála, ale pak jednoho dne – před osmnácti lety – „potkala“ svůj osudový zámek. Do zámku Loučeň se Kateřina Šrámková zamilovala na první pohled. I na druhý a všechny další… „Vůbec nevím, co bych dnes dělala, kdybych se tehdy na návštěvě u přátel nedozvěděla, že je v obci na prodej zámek a nešla se na něj podívat.“ Z původně opuštěné poloruiny je dnes místo v první desítce nejnavštěvovanějších hradů a zámků.

Jaké to je, vidět „svoji“ Loučeň na žebříčku hned za Karlštejnem nebo v takové noblesní společnosti, jako jsou Hluboká nad Vltavou, Český Krumlov…

Samozřejmě krásné. Ale na začátku bych vám bývala řekla, že neuskutečnitelné. O něčem takovém jsme se s bývalým manželem, se kterým jsme zámek kupovali jako investici, ani neodvažovali snít.

Kdy jste sem vkročila úplně poprvé?

V říjnu 1998 jako úplně nahodilý kolemjdoucí, nebo spíš kolemjedoucí. Na návštěvě u známých jsme se dozvěděli, že je zámek na prodej, tak jsme se byli podívat. Žádný zámek jsme původně nehledali, nechtěli ani nepotřebovali. Ale jakmile jsme se tady ocitli, přišlo nám to jako zajímavá investiční příležitost. Kromě toho, že jsem od začátku silně vnímala „genius loci“ místa. Ten pocit mě vůbec neopouští, spíš bych řekla, že sílí. Miluju Loučeň za každého počasí, může klidně lít jako z konve, a přesto je tu krásně.

A neříkáte si alespoň občas: „Mám já tohle zapotřebí?“

Ne. Spíš si říkám, co bych dnes dělala, kdybychom nejeli na tu návštěvu… Během let se moje angažovanost do projektu Zámek Loučeň znásobila exponenciální řadou. Vůbec bych nečekala, že to tady jednou opravdu povedu a budu provozovat vlastní hlavou a rukama. A nakonec se to stalo. Nedávno jsem si uvědomila, že mám životní štěstí. Na přednášce Odemykání lidského potenciálu Jan Mühlfeit krásně mluvil o tom, že mnoho lidí najednou zjistí, že svůj životní žebřík opřeli o špatnou zeď. A já vím, že můj žebřík je opřený o tu správnou zeď, protože nemám žádné nutkání z něho slézt dolů a hledat něco jiného.

Váš život by se dal rozdělit jako v hodinách dějepisu na „před zámkem“ a „po zámku“. Co bylo v letech před zámkem? A jaké zkušenosti z dřívějších povolání se vám nejvíce hodí?

Pracovala jsem v oboru daňového poradenství, řídila jsem velkou advokátní kancelář a ještě se věnovala vlastním klientům. Myslím, že ekonomické a možná ještě přesněji ekonomické excelové vzdělání se mi hodí náramně. Dělala jsem spoustu byznys plánů, počítala, kontrolovala je… Moje rutina, že všechno se musí propočítat, se mi na Loučni osvědčila. Ačkoliv jsou okamžiky, kdy si žádné tabulky raději nedělám, protože intuitivně cítím, že to, co by mi na jejich konci vyšlo, by se mi moc nelíbilo.

Ale přesto do toho jdete.

Přesto do toho jdeme, ano. Jsou to takové srdeční záležitosti, na kterých sice nevyděláme a jsme rádi za černá čísla, ale lidé je kladně hodnotí, mluví o nich, přivedou pak svým nadšením další návštěvníky a tím nakonec získáme to nejdůležitější – přízeň návštěvníků. Samozřejmě pak musíme hospodařit opatrněji jinde.

Když jste před lety začínali s rekonstrukcí objektu a stavěli byznys plán, ze kterého jste to vzali konce?

Koncept projektu zámku jako místa, které bude pro návštěvníky uživatelsky přívětivé, kam budou lidé jezdit poznávat historii zblízka, bez zbytečných příkazů a zákazů, kde se budou bavit, plány na unikátní labyrinty, to všechno jsme měli samozřejmě na papíře. Do rekonstrukce jsme se pustili po hlavě a snad je lepší, že jsme některé věci dopředu nevěděli (úsměv). Měli jsme velké štěstí, že jsme se trefili do doby, kdy získat zámek bylo skoro levnější než byt na Vinohradech, kdy byly dostupné evropské dotace, na které jsme dosáhli stejně jako na úvěr – ačkoliv získat úvěr se ukázalo těžší, než jsme předpokládali. Mysleli jsme si, že když už nám byla přidělena dotace a moudré úřednické hlavy shledaly náš plán životaschopným, nebudou banky s úvěrem váhat. Opak byl pravdou, ale nakonec jsme získali i úvěr a rekonstruovali a realizovali celý projekt prakticky naráz. Otevírali jsme před dvanácti lety a v červenci to pořádně oslavili se všemi zaměstnanci a jejich rodinnými příslušníky na párty, kterou jsem se rozhodla udělat jen pro náš tým. Zkrátka v šest večer v neděli 7. července bylo zavřeno a udělali jsme to tak, aby nikdo z nás nemusel pracovat. Jen někdo musel umýt nádobí, když to celé skončilo (úsměv).

O týmu na zámku Loučeň mluvíte mezi řečí moc hezky. Jaký vztah máte se svými zaměstnanci?

Za tým považuji všechny, kdo tu pracují. Jsou zde lidé, kteří mi pomáhají se strategickými rozhodnutími nebo financemi, ale nic z toho, co vymyslíme, by nebylo možné bez každé paní, která připraví pečlivě snídaně, uklidí pokoje, lidí na recepci… Vážím si každého, kdo dělá svoji práci dobře a pečlivě, bez výkyvů. Věřte, že dnes ve službách sehnat a udržet takové lidi je složité. Jde o náročnou práci sedm dní v týdnu, 365 dní v roce, na směny, se mzdou, která třeba místu ve státní správě s pravidelnou valorizací platu nemůže konkurovat. Potřebujeme lidi, kteří by se pro tuhle práci nadchli a měli ji rádi, bez toho to nejde.

Kdy zažíváte na zámku nejkrásnější chvilky?

Paradoxně, když se večer vylidní zámecký park, a přesto je hmatatelně cítit energie lidí, kteří tady u nás právě prožili radost. Velký kus si jí vezmou s sebou, ale kousíček nám jí tu nechají a park i zámek mají díky tomu úžasnou energii. Když všechno ztichne, je to cítit ze všeho nejvíc. Takže už se těším na léto, kdy nebudu muset dojíždět, celý srpen strávím tady a budu se večer moct parkem procházet a nasávat tu atmosféru, která se mi zatím nikdy ani na chvíli neomrzela. Možná to zní trochu pateticky, ale já Loučeň vnímám jako svůj úkol – zachovat ji pro další generace a předat jí život.

Podobných opuštěných zámků, jako byla Loučeň kdysi, je v republice ještě mnoho. Doporučila byste někomu, kdo váhá, jestli jít touto cestou, nebo ne?

Říkám ano každému, kdo cítí, že by to mohl dokázat a že by ho to mohlo naplňovat. Tolik krásných a zajímavých objektů – a nemusí to být přímo zámky – hledá na svůj nový úkol pro lidi… Jestli vás to volá, všechno si pečlivě spočítejte a jděte do toho (úsměv).

Loučeň se svým pestrým programem ve srovnání s mnohými hrady a zámky vymyká. Slýcháte často námitky například z řad historiků, že už je to „trochu moc“?

Vůbec ne, mnohem častěji sklízíme chválu. Je to tím, že historii nikdy neznevažujeme, nezneužíváme… Opíráme se o ni jako o bezpečný rám. Všechno, co se tady u nás na zámku koná, konzultujeme s historiky, dohledáváme odborné prameny, pečlivě promýšlíme do sebemenšího detailu. Bylo to tak, když jsme představovali před třemi lety Karla IV. a dobu jeho dětství, a je to tak i letos, kdy jsme připravili nový koncept prohlídek zámku nazvaný Zámek Loučeň v proměnách času aneb od monarchie po demokracii. Chceme veřejnosti prostřednictvím pěti zastavení a setkání s představiteli bývalých obyvatel a zaměstnanců zámku ukázat historické milníky od roku 1918 po současnost. Vystřídali se tady původní majitelé, prošla tu válka, za totality tady bylo školicí centrum plné agilních soudruhů… S kolektivem našich průvodců ztvárníme jednotlivé historické postavy – jen já budu na poslední páté zastávce za „sebe samotnou“ (úsměv). Moc se těšíme, máme už všechno připravené a promyšlené do detailu. Stejně tak i koncept Příběhu vánočního stromečku, který zaujal návštěvníky už loni. Byla jsem až ohromená, s jakým ohlasem se setkaly vánoční stromečky, které jsme nachystali od lidových přes měšťanské až po moderní nebo jinak zvláštní. Možná někteří lidé ze soukromých důvodů neslaví svátky vánoční, ale stromeček má rád snad opravdu každý. Tak jsme na příští svátky nachystali hned dvaadvacet různých stromečků, začneme o týden dřív a skončíme až v půlce ledna, aby se na všechny zájemce dostalo.

Úplně vám svítí oči nadšením.

Je to krásná práce.

Kdyby přistálo na zámecké zahradě UFO a vy jste měla v jedné větě vysvětlit, čemu se na Loučni věnujete, jak byste si poradila?

Řekla bych jim, že se ocitli na dvaceti hektarech sloužících k tomu, aby si sem lidé přijeli udělat radost. A že my pro to děláme, co umíme.