Jana Nováková: Historická okna nelze vyrábět jako za krále Klacka

Dřevěná okna firmy Trustav najdete na řadě míst památkové zóny Prahy i Karlových Varů. Podle požadavků památkářů si nejen zachovávají svůj historický ráz, ale také odpovídají současným nárokům na kvalitu „Naším krédem je vracet budovám původní tvář s využitím moderních technologií,“ říká majitelka firmy Jana Nováková.

Generace, která začínala s podnikáním krátce po změně režimu, nyní musí pomalu řešit, co s firmou. Už víte, komu ji jednou předáte?

Pro mou generaci je to velké téma, naštěstí odborníci pořádají o předávání majetku různé konference, na které chodím. Až právě tady jsem si uvědomila, že nemám právo určovat jinému člověku, jak má žít. Moji rodiče byli učitelé a ze mne se učitelka nestala. Svou cestu jsem si vybrala, to ovšem neznamená, že okna a dveře budou štěstím mého syna. Dostačující štěstí pro něj bude, že firmu jednou zdědí. Já budu spokojená, když se bude věnovat tomu, co má rád a co ho uživí.

Firmu tedy za pár let předám manažersky. Už jsem si vybrala dva mladé manažery, kterým je mezi třiceti a čtyřiceti lety a obor je baví. Možná kdybych měla více dětí, některé z nich by firmu převzalo. Říkám si ale, že to takto má být.

Jste fatalistka?

Jsem. A čím jsem starší, tím víc. Kolikrát se mi totiž v podnikání ukázalo, že i nezdar byl v něčem přínosem. Nechodím už proto tolik na sílu, aby bylo po mém, a s výsledkem jsem pak téměř vždy spokojená. Podobné to bylo i s mým vzděláním.

Vystudovala jste obor organizace a řízení průmyslu. To byla vaše volba?

Maturovala jsem z humanitních oborů, ovšem můj otec se v roce 1968 politicky angažoval, takže jsem na filozofickou fakultu jít nemohla a zbyl na mě jen tento technický obor. Dnes si říkám díkybohu za to, protože jsem absolvovala předměty jako matematika, fyzika, chemie či statistika, které se mi dnes hodí.

Pracovala jste někdy v tomto oboru?

Před revolucí jsem dělala vedoucí odboru v Elektroporcelánu Louny, v roce 1997 jsem se zde stala náměstkyní. Čím jste ale výš, tím více si musíte špinit ruce. Devadesátá léta byla dobou propouštění a já jsem nechtěla dělat věci, o nichž jsem nebyla tak úplně přesvědčena. V té době jsem dostala udičku do velké firmy, kde byl jedním z majitelů můj strýc. Začala jsem pracovat jako prokuristka a poznala jsem, jak funguje maloobchod i velkoobchod, výroba a třeba i benzinové pumpy, které nakoupili. Asi bych v závodě dělala doteď, kdyby se můj manžel nerozhodl, že chce podnikat.

Rozjeli jste si tedy společné podnikání?

Z počátku ještě ne. Manžel podnikal v podobném oboru jako můj strýc a mně nepřišlo fér přejít ke konkurenci. Proto jsem se rozhodla zkusit něco svého. S kamarádem jsem se pustila do vývozu stavebních hmot do Německa, pak jsem si k tomu přidala interiéry, jelikož nastala éra plovoucích podlah, moderních kuchyní a sanity. S manželem jsme společně rozjeli až strojírenskou firmu, která se rozrostla na 160 zaměstnanců. Jenže po čase za námi přišli zástupci nadnárodní společnosti a sdělili nám, že buď jim firmu prodáme, nebo nás zničí. Raději jsme ji tedy prodali, tím jsme získali peníze, které jsme věnovali do nákupu společnosti na nástavbu lodí.

Jenže loděnice neplatily a hrozilo, že už to z ostatních firem neufinancujeme. Začali jsme tedy jezdit po různých stavebních veletrzích, abychom naše podnikání podpořili, a tam jsem poprvé zaznamenala, že existují eurookna. Vyrábět dřevěná okna mi přišlo jako skvělý nápad, a proto jsem si pořídila potřebné frézy a pustila se do výroby. Bylo to trochu naivní, protože v té době jsem to okno neuměla ani pořádně otevřít, neboť jsem žila v paneláku. Výroba se ale úspěšně rozběhla a já jsem si 29. ledna 1998 založila vlastní firmu Trustav. Pamatuji si to přesně, protože v tento den má narozeniny můj manžel. Severní Čechy, kde jsem do té doby působila, se ale pro mě staly trochu malé.

Jak jste to vyřešila?

Rozhodla jsem se dobýt Prahu a zajistila jsem si kancelář ve velkém luxusním interiérovém studiu na Újezdě, které vlastnila moje kamarádka. Jenže když jsem jezdila po Praze, viděla jsem, že ve starých domech jsou hlavně okna špaletová, a bylo mi jasné, že památkáři je nedovolí vyměnit za moje eurookna. Na leasing jsem tedy zakoupila NC stroje, abych mohla vyrábět i špaletová okna. Splácela jsem úvěr dvě stě tisíc korun měsíčně a myslela jsem, že to nedám, protože tržby v počátku nebyly tak vysoké. Bylo to opravdu krušné období a už nikdy bych ho nechtěla vrátit zpátky.

Kde jste získala první zákazníky?

Přihlásila jsem nás v Litoměřicích na výstavu Můj dům, můj hrad. Vyhráli jsme výrobek výstavy, ovšem nikomu jsme neřekla, že je to náš jediný vyrobený prototyp. Na základě něj jsme získali první zakázku na lékárnu v České Kamenici, která poptávala osm oken. Měli jsme tedy za sebou výrobu devíti kusů oken. V té době jsem našla informaci, že je vyhlášeno poptávkové řízení na výrobu téměř sto sedmdesáti oken pro Muzeum hudby. Přihlásila jsem se do něj, a když se mě ptali, zda jsem schopna požadované množství vyrobit, tvářila jsem se, že to není problém. Jen jsem se přiznala, že potřebuji zálohu. Konkurz jsem vyhrála, a dokonce jsem dostala i tu zálohu. Asi poznali, že pro zakázku udělám cokoliv, aby dopadla dobře. Zakázku jsme zvládli na výbornou a to byl můj rozjezd ve výrobě oken.

Jak se liší výroba historických oken od těch běžných?

Historické okno musí vypadat jako to původní, zároveň ale musí splňovat současné normy a požadavky na vlastnosti. Při jejich výrobě se nevyhnete spolupráci s památkáři. Protože jsem pro ně chtěla být rovnocenným partnerem a mít pro svou práci dostatek informací, rozhodla jsem se udělat nástavbové studium pro památkáře. Certifikát o absolvování jsem k ničemu nepotřebovala, šlo mi opravdu jen o náhled do problematiky, v níž se pohybuji. Trochu naivně jsem se domnívala, že půjde o nějaký kurz, kde budu jen poslouchat, ale musela jsem absolvovat i řadu zkoušek a psát seminární práce. V 55 letech jsem školu úspěšně dokončila a získala řadu informací, které se mi při navrhování nejen historických oken, ale třeba také fasád, hodí. Naše služby jsme totiž začali postupně rozšiřovat.

Kterým směrem jste se vydali?

Rozhodli jsme se poskytovat celý balíček služeb. Vytvoříme pro památkáře projekt na okna, připravíme posudek, průzkum barevnosti a dokážeme sepsat i žádost o grant. Původně jsme tyto služby poskytovali všem, ale Češi toho často zneužívali – nechali si podklady zpracovat a ve výběrovém řízení si pak vybrali někoho, kdo jim nabídl cenu o deset tisíc nižší. Proto jsme si řekli, že tento servis budeme nabízet zdarma jen našim zákazníkům. Pokud pro ně něco zpracujeme předem, práci si vyfakturujeme a následně ji odečteme z ceny díla. Zpráva o tom, co všechno umíme, už se rozkřikla, a tak si služby objednávají i projektanti a další odborníci. Je to dobrý příspěvek firmě, neboť naše výrobní kapacity jsou přece jen omezené a nemůžou růst do nekonečna.

Protože s okny úzce souvisejí také fasády, rozhodli jsme se pustit i do nich a navázali jsme spolupráci s odbornými štukatéry. A jelikož v místnostech, kde už pracujeme, jsou také dveře, umíme pro zákazníky vyrobit také dřevěné dveře.

Plánujete ještě další rozšiřování služeb?

Trvám na tom, že musíme být úzce specializovaní, abychom byli kvalitní. Kdybychom nabízeli i schody nebo nábytek, což dokážeme, tříštili bychom síly. Takto se můžeme neustále zlepšovat a rozvíjet to, co již děláme.

Kolik lidí v tuto chvíli zaměstnáváte?

Ve firmě pracuje třiadvacet lidí, z toho ale samotnou výrobu oken zajišťují díky strojům dva. Další však musejí obstarat broušení. Spočítala jsem si, že mě broušení stojí 34 procent výrobního času, což je dost hrozivé číslo. Do každé části okna se musí sáhnout, protože kdyby něco nebylo dobře obroušené, barva by se loupala. Firmy zkoušely vymyslet stroj na broušení, ale ukázalo se, že zatím není tak dokonalý jako lidské ruce.

Kde hledáte informace o nových technologiích?

Sledujeme hlavně oborové veletrhy. V tuto chvíli bych řekla, že u konkurence nemáme co kopírovat, protože nejdále ve vývoji jsme právě my. Stále se nám totiž stává, že přijdeme na stavbu, narazíme tu na něco úplně nového a jsme nuceni přijít s unikátním řešením na míru. Zároveň stále chodím řešení konzultovat se zkušeným výrobním dělníkem, který mi třeba řekne, že věc podle nákresu nelze vyrobit. Hodně času věnujeme také zkoušení výrobků. Například jsme na okno ve sprše pouštěli dva dny vodu, abychom si před jeho zasláním do zkušebny ověřili, že nikde nic neproteče. Na zkoušení a vzdělávání mi nikdy není líto peněz. Naše firma se zabývá historickými okny, to ale neznamená, že je budeme dělat jako za krále Klacka. Musíme být moderní firma využívající moderní technologie. Kdybych mohla, chtěla bych znát úplně všechny novinky. Jenže já již pro firmu tolik cenná nejsem, ve vedení hodlám být maximálně pět let, takže vzdělávat už se musejí hlavně moji následovníci.

O prodeji společnosti jste nikdy neuvažovala?

Před dvěma lety se objevili zájemci, kteří získali peníze prodejem své úspěšné firmy a chtěli je investovat. Přišli s nabídkou, že se stanou spolupodílníky. Mě to zpočátku zaujalo, protože jsem si říkala, že budu mít více klidu a získám nějaké peníze, ovšem brzy jsem si uvědomila, že to není nic pro mě. Jejich představy o dělení zisku byly poměrně nereálné, navíc jsem zjistila, že bychom se neshodli v oblasti investic. Uvažovala jsem o tom, že budově, kde probíhá výroba, dám novou fasádu. Přijde to na milion korun, ale žádné nové zákazníky to nepřivede, neboť do této budovy nechodí. Bylo mi jasné, že by mi to investoři nedovolili, protože by tento výdaj negeneroval žádný zisk. Já mám ale z nové fasády dobrý pocit a myslím, že i zaměstnancům se tu nyní mnohem víc líbí. A to je pro mě důležitější než peníze.