Jak na smlouvy a závazky v podnikání
Uzavírání ústních i písemných smluv patří k životu každého podnikatele, a proto je nezbytná dobrá orientace v jejich obecných náležitostech, ve smluvních vztazích i postupech při sjednávání a sepisování smluv, aby byly v souladu s právním řádem.
Jako podnikatel jistě uzavíráte při své činnosti ústní i písemné smluvní vztahy se svými obchodními partnery a dodavateli. Do 31. 12. 2013 podléhaly smluvní vztahy dvojímu režimu, a to tak, že se řídily buď podle občanského zákoníku nebo podle obchodního zákoníku. V současnosti se uzavírání smluvních vztahů řídí jediným zákonem – občanským zákoníkem (zákonem č. 89/2012 Sb.).
B2B a B2C smluvní vztahy
Obchodní vztahy mezi sebou mohou uzavírat nejen různé obchodní společnosti (Business-to-Business), ale i obchodní společnosti s koncovými zákazníky, spotřebiteli (Business-to-Consumer). Zatímco mezi společnostmi fungují smluvní vztahy většinou na principu elektronické výměny dat mezi oběma stranami, tedy především objednávkami či fakturami, jejichž elektronická podoba umožňuje celý proces automatizovat, zrychlit a snížit náklady, se spotřebiteli bývají smluvní vztahy realizované hlavně prostřednictvím webových aplikací a on-line obchody na internetu, tzv. e-shopy.
Smlouva je základní pilíř smluvního vztahu
Ač smlouva jako taková není zákonem nijak definována, můžeme ji vykládat jako dvoustranné nebo vícestranné právní jednání, v rámci kterého po vzájemném konsenzu smluvních stran vzniká závazek k určitému plnění. Uzavřením platné smlouvy pak projevují zúčastněné strany vůli zřídit mezi sebou smluvní závazek a řídit se obsahem smlouvy.
Forma smlouvy a její druhy
Základním principem smluvního práva je zásada bezformálnosti, tedy že si každý může pro své jednání zvolit libovolnou formu. V praxi pak dochází k uzavírání smluv ústně nebo písemně, pokud zákon nebo ujednání stran nestanoví přesnou formu právního jednání. Občanský zákoník nutnost písemné formy smlouvy oproti dřívějším úpravám výrazně snížil, přesto ji však vyžaduje například pro převod vlastnického práva k nemovitostem, smlouvy o nájmu bytu nebo smlouvy o obchodním zastoupení.
Jako podnikatele by vás mohlo zajímat, že nově není vyžadována písemná forma u smlouvy o tiché společnosti nebo u smlouvy o vedení podnikatelského účtu. U ústních smluv se však vždy vystavujete riziku, že při neplnění závazků může být, a často bývá, problém při prokazování jejich existence. Obecně tedy platí, že co je psáno, je dáno, a to i v případě vymahatelnosti dle zákona. Nelze tak jinak než doporučit, aby k uzavírání jakýchkoliv smluv docházelo v písemné formě, a to i přesto, že takovou formu zákon nevyžaduje.
Typy smluv
Existuje několik typů smluv, které vymezují práva a povinnosti smluvních stran konkrétně. Vzhledem k jejich standardnímu obsahu a k tomu, že jejich znaky jsou občanským zákoníkem přesně stanoveny, je nazýváme pojmenované smlouvy. Jsou součástí občanského zákoníku a dalších zákonů (například zákoníku práce). Jako podnikatel se nejčastěji v praxi setkáváte se smluvními typy, jako jsou kupní smlouvy, směnné smlouvy, nájemní smlouvy, pojistné smlouvy, smlouvy o dílo, licenční smlouvy, smlouvy o smlouvě budoucí a dalšími. Jako zaměstnavatel se pak v případech pracovních smluv, dohod o pracovní činnosti a dohod o provedení práce budete obracet hlavně na zákoník práce, který tyto smluvní typy zvláštně upravuje.
Na druhé straně však existují také smlouvy, které nejsou občanským zákoníkem upraveny. Říkáme jim inominátní, tj. nepojmenované, smlouvy. I takové smlouvy však lze s klidem uzavřít, jelikož jsou důsledkem principu smluvní svobody a každý může svá práva či povinnosti upravit i jinou než pojmenovanou smlouvou. Omezením nepojmenovaných slov jsou tzv. kogentní ustanovení občanského zákoníku, od kterých se nelze odchýlit a obejít tak například určitou povinnost. Typickou inominátní smlouvou je pak leasingová či franchisová smlouva.
Struktura smlouvy
Aby byla smlouva platná, musí být řádně uzavřena a nesmí trpět vadami, které by zapříčinily její neplatnost. K uzavření smlouvy dojde tehdy, kdy si strany ujednají její obsah, tedy pokud je určitý návrh na uzavření smlouvy (nabídka) přijat druhou či více stranami. Z nabídky na uzavření smlouvy musí pak být zřejmé, že ten, kdo ji činí, má v úmyslu určitou smlouvu uzavřít.
Nutné obsahové náležitosti smluv
Určité obsahové prvky nelze ve smlouvě nikdy opomenout. U jednotlivých smluvních typů pak jednotlivé znaky vyplývají ze základního vymezení upraveného v občanském zákoníku.
3 základní pravidla:
- Specifikovat typ smlouvy
Přesně určit její typ a vymezit, o jakou konkrétní smlouvu se jedná, zda se jedná o smlouvu nájemní, pracovní, licenční atp. - Konkrétně vymezit smluvní strany
Uvést jméno a příjmení, adresu trvalého bydliště a rodné číslo v případě fyzické osoby, resp. v případě právnické osoby název společnosti, IČO, adresu sídla a identifikovat toho, kdo za danou právnickou osobu jedná. - Specifikovat předmět smlouvy
Jasně vymezit, jaká práva a povinnosti jednotlivým smluvním stranám vznikají.
Volitelné obsahové náležitosti smluv
Nová právní úprava umožňuje určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky. Navrhovatel smlouvy proto může k nabídce připojit závazné obchodní podmínky, při jejichž nedodržení dojde k porušení smlouvy.
V rámci smlouvy je také možné vymezit smluvní pokutu právě pro případ, že některá ze stran nedodrží smluvenou povinnost. Smluvní pokuta může být předmětem ústní dohody a nemusí být nutně plněna v penězích. Opět lze však doporučit, aby ujednání o smluvní pokutě mělo písemnou formu. Na místě je rovněž upozornit, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh snížit.
Součástí volitelného obsahu smlouvy může být například i zahrnutí postoupení smlouvy třetí osobě (faktoring, forfaiting), tedy převod veškerých práv a povinností dané smlouvy na jinou, nezúčastněnou osobu.
Rozhodování sporů
Může se stát, a často se stává, že se smluvní strany dostanou do sporu na základě plnění smlouvy. V tomto případě je možné domáhat se splnění povinnosti u věcně a místně příslušného soudu či v rozhodčím řízení.
V rámci rozhodčího řízení je vydán rozhodčí nález, který je jako takový exekučně vykonatelný. Lze ho však napadnout u soudu žalobou s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu, a to do 3 měsíců od jeho doručení. Pro rozhodčí řízení strany musí uzavřít takzvanou rozhodčí smlouvu, která toto řízení umožňuje a která musí být sjednána vždy písemně. Lze ji uzavřít nezávisle na smlouvě nebo ji “vtělit” přímo do smlouvy jako rozhodčí doložku.
Na rozdíl od soudu je rozhodčí řízení rychlejší, pouze jednoinstanční a do jisté míry méně formální. V případě, že se však jedná o vyšší částky, případně komplikovaný případ, je žádoucí být při sjednávání rozhodčí doložky či smlouvy obezřetný, případně toto jednání zcela vypustit a jít cestou soudní.
Nejste-li si při uzavírání smluv jistí, vždy se raději obraťte na právníka, abyste se vyhnuli nepříjemným následkům, které v budoucnu z nesprávně uzavřené smlouvy mohou nastat.